Odpovědnost provozovatele e-aukcí

Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 11. 12. 2006 11:00 | Přečteno: 9802X

V souvislosti s rychle rostoucí oblibou internetových elektronických aukcí dochází k případům, kdy jsou nabízeny věci a předměty, jejichž prodejem může dojít k porušení zákona. Tento článek se zabývá některými aspekty odpovědností provozovatelů e-aukcí za taková jednání a aplikací zákona č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti.

Charakter e-aukcí

Prvním typem e-aukcí jsou softwarové systémy, které si pronajímá nebo pořizuje subjekt, který poptává určité zboží nebo služby (zpravidla v souvislosti s vlastním podnikáním) a pořádá on-line aukce za účelem dosažení nejlepšího výběru, přičemž se uplatňuje více kritérií, nejen cena; jde tedy o B2B systémy. Nový zákon o veřejných zakázkách (z. č. 137/2006 Sb.) dokonce počítá s takovými elektronickými aukcemi a upravuje její průběh. Tvůrci  takových aukčních systémů se zpravidla na průběhu jednotlivých aukcí nepodílejí.

Jiným typem, kterým se budeme zabývat, jsou aukce provozovatelů jako jsou eBay, Ricardo nebo české Aukro. Ačkoliv se v souvislosti s těmito aukcemi vyskytují pojmy dražba, vydražitel nebo příhoz, nejde o klasickou dražbu. Provozovatel umožňuje zájemci o prodej umístit do aukce movitou věc, ke které má vlastnické právo a nabídnout ji k prodeji. Kupující, který nabídne nejvyšší kupní cenu, nabývá vlastnictví k nabízené věci na základě kupní smlouvy s prodávajícím. Provozovatel zajišťuje rámcové podmínky e-aukce, umožňuje „vystavení“ zboží, registruje uživatele (prodávající i kupující) a vytváří tak podmínky potřebné k tomu, aby mohlo k úspěšné transakci dojít. V dalším textu budeme označovat provozovatele zkráceně jako provozovatele e-aukcí.

  

Odpovědnost za vadné zboží

Jak vyplývá se shora uvedeného, provozovatel e-aukcí nenabízí vlastní věci jakožto prodávající, ani není komisionářem, který by nabízel věci třetí osoby vlastním jménem na účet této osoby. Odpovědnost za případné vady prodávané věci tedy nese výlučně prodávající, který je povinen případné vady (např. použitého zboží) v popisu věci upozornit.

Prodávající zpravidla věc zasílá kupujícímu prostřednictvím pošty či jiného dopravce, po celou tuto dobu nese nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení věci prodávající, který by měl zvážit možnost pojištění zásilky.

Pokud by prodávající prodal např. nelegální software, jde o prodej věci s právní vadou a kupující by mohl od smlouvy odstoupit. Obdobně by pro omyl mohl odstoupit od smlouvy v případě prodeje plagiátu značkového zboží.

 

Porušení zákona v souvislosti s prodejem věci

Shora uvedená problematika vad věci je jasná a jde o vztah prodávající – kupující, který se bude řídit až na výjimky občanským zákoníkem a provozovatel e-aukce v samotném právním vztahu nefiguruje.

V praxi ovšem dochází ke sporům ohledně odpovědnosti provozovatelů e-aukcí tehdy, kdy dochází k nabídkám věcí, jejichž prodej je sám o sobě protiprávní nebo prostřednictvím takového prodeje dochází k porušování zákona, např. v případech prodeje padělků značkového zboží nebo nelegálního software. Pro poškozené subjekty je lákavější možnost uplatnit své nároky vůči kapitálově silnému provozovateli e-aukcí, než vůči prodávajícímu (navíc u fyzických osob nepodnikatelů nelze uplatnit např. nároky z nekalé soutěže).

K dalšímu výkladu této problematiky je nutno věnovat pár řádků zákonu o některých službách informační společnosti.

 

Zákon o některých službách informační společnosti

Nástup služeb provozovaných prostřednictvím internetu si vynutil mj. i řešení otázky odpovědnosti subjektů zprostředkovávajících služby informační společnosti za způsobenou škodu. Tyto otázky upravila evropská Směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodu, kterou český zákonodárce implementoval do zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Principem úpravy odpovědnosti poskytovatelů tzv. zprostředkovatelských služeb je jejich privilegované postavení, které vychází ze skutečnosti, že ačkoliv může prostřednictvím jimi nabízených služeb docházet k rozšiřování nelegálního obsahu či sdělení, není fakticky možné, aby sledovali činnost každého uživatele. Poskytovatelé, kteří umožňují přenos informací nebo umožňují ukládání informací uživatelem, jsou zákonem zproštěni odpovědnosti za obsah přenášených popř. uložených informací, a to dle ust. § 3 a 5 uvedeného zákona.

Tento princip se uplatní i na provozovatele e-aukcí, kteří umožňují uživatelům „vystavit“ zboží a mj. umožňují uživatelům účastnit se diskusních fór nebo vytvářet uživatelské profily.

Privilegium poskytovatelů vylučující jejich odpovědnost není bezbřehé. Poskytovatel, který umožňuje ukládání informací, je odpovědný za jejich obsah, mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.

Zákon zároveň výslovně uvádí (§ 7), že poskytovatelé nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.

 

Případ Rolex

Zatímco v ČR dosud nejsou známy soudní spory s provozovateli e-aukcí, v zahraničí již takové spory proběhly. Jedním z nejznámějších byl spor vyvolaný výrobcem hodinek Rolex, který se soudil s provozovateli e-aukcí eBay a Ricardo v Německu. Docházelo totiž k případům, kdy byly nabízeny plagiáty hodinek zn. Rolex, které byly takto jako výhodné kopie přímo inzerovány (slogany jako „imitace“, „napodobenina – k nerozeznání od originálu“ apod). Rolex žaloval zmíněné provozovatele o zdržení se toho, aby byly prostřednictvím on-line aukcí nabízeny hodinky, které nepocházejí od výrobce a přitom bývají označovány značkou Rolex (byť jsou nabízeny jako napodobeniny). Znám se stal zejména případ týkající se provozovatele e-aukcí Ricarda, který dosud není ukončen.

Soudy nižších instancí žalobu zamítly právě s poukazem na shora uvedené principy Směrnice 2000/31/ES, která je implementována do německého práva (TDG - Teledienstgesetz). Soudy shodně argumentovaly tím, že uživatelé sami nabízejí a prodávají zboží a provozovatel e-aukce jim pouze poskytuje podmínky. Navrhovaný petit rozsudku, aby soud uložil provozovateli zdržet se jakékoliv součinnosti při prodeji napodobenin zn. Rolex prostřednictvím e-aukce totiž znamená, že by Ricardo musel aktivně dohlížet na obsah nebo dokonce vyhledávat jednotlivé nabídky, kdy jsou takové napodobeniny nabízeny.

 

Případ se dostal až k Spolkovému soudnímu dvoru (německý Nejvyšší soud) a ten zrušil rozsudky soudů nižších instancí a případ jim vrátil. Sice jasně stanovil, že samotné provozování fóra pro pořádání e-aukcí v žádném případě nezakládá odpovědnost provozovatele za porušování práv z ochranné známky (pochopitelně pouze tehdy, že o něm nevěděl). Spolkový soudní dvůr ovšem tak trochu po vzoru chytré horákyně dovodil, že poskytovatelé nemohou být odpovědni za škodu, protože jsou zproštěni odpovědnosti za obsah, nicméně TDG nevylučuje možnost požadovat po poskytovatelích zdržení se jednání (i do budoucna), které vedou k porušení práv z ochranných známek.

K tomu, aby byla provozovateli uložena povinnost zdržet se do budoucna dost nejasné součinnosti při prodeji zboží, které porušuje práva z ochranné známky, by měla dle Spolkového soudního dvora existovat možnost kontroly k předcházení porušování práv z ochranných známek. Soud přiznal, že není možno individuálně přezkoumávat každou nabídku učiněnou v rámci e-aukce, pokud se však provozovatel dozví konkrétní porušení práva, nestačí pouhé odstranění konkrétní vadné nabídky, nýbrž je třeba podniknout i další technická opatření k tomu, aby další stejná vadná nabídka nemohla být učiněna. Potíž tohoto rozsudku spočívá v jeho nekonkrétnosti.

 

Soud II. instance, jemuž Spolkový soudní dvůr případ vrátil, nakonec žalobě vyhověl, přičemž v odůvodnění neuvedl vůbec nic nového oproti rozhodnutí Spolkového soudního dvora, který patrně bude mít brzy toto rozhodnutí opět na stole. Reakce právní veřejnosti na tento rozsudek je rozporuplná a převážně kritická, protože argumentace je velice nekonkrétní a provozovatelům e-aukcí, ale např. i provozovatelům diskusních fór, chatů apod. nedává žádný v praxi použitelný návod, jak postupovat. Soud s odkazem na nárok oprávněného z ochranné známky plynoucí ze zákona o ochranných známkách ukládá povinnost, kterou TDG a Směrnice 2000/31/ES vylučuje. Tento extenzivní výklad je přitom prakticky nerealizovatelný, provozovatel by buď  musel na výzvu kteréhokoli majitele ochranné známky (kterých jsou stovky tisíc) ověřovat obsah uložených informací, popř. se vystavit soudnímu sporu a nést v případě neúspěchu jeho náklady.

 

Případ Rolex v českém právu?

Subjekt, jehož práva z ochranné známky byla porušena, se může domáhat jednak nároků plynoucích z úpravy nekalé soutěže dle obchodního zákoníku a jednak obecných nároků na náhradu škody popř. na vydání bezdůvodného obohacení. Trestněprávní jednání lze dovodit pouze u úmyslného jednání pachatele.

Z výkladu zákona č. 480/2004 Sb. vyplývá, že samotné poskytování možnosti ukládat obsah informací na servery poskytovatele nezakládá odpovědnost za obsah takových informací. Nárok majitele ochranné známky na náhradu škody by mohl být úspěšný pouze tehdy, pokud by prokázal, že provozovatel e-aukcí o konkrétní nabídce prodeje věděl, nebo ji dokonce sám inicioval. Povinnost předběžně dohlížet a kontrolovat obsah ukládaných informací zákon výslovně vylučuje.

Nárok na zdržení se něčeho do budoucna vzniká v případě nekalé soutěže upravené obchodním zákoníkem. Ta je možná pouze mezi „soutěžiteli“, což mohou být výlučně podnikatelé. Prodává-li fyzická osoba (nepodnikatel) plagiát opatřený napodobeninou ochranné známky, pak její majitel nemá možnost proti tomuto zasáhnout cestou nekalé soutěže, stejně jako když fyzická osoba tento plagiát užívá. Kauzu Rolex lze posoudit jako parazitování na pověsti, protože nabízené hodinky byly výslovně označeny jako imitace (nešlo tedy o nebezpečí záměny).  Porušování práv k ochranné známce, která byla na těchto imitacích uvedena, pak spadá pod obecnou definici nekalosoutěžního jednání dle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku. Odpovědnost prodávajícího je nepochybná, provozovatel e-aukcí dle odpovědnost nenese.

Jestliže provozovatel není odpovědný za obsah informace – nabídky vadného zboží – a nepochybně vůči němu není možné uplatnit nárok na náhradu škody z důvodu jeho spoluodpovědnosti, pak nelze dovodit ani nekalosoutěžní jednání, protože jeho činnost zcela jistě není v rozporu s dobrými mravy a není sama o sobě způsobilá přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, kteří mají možnost domoci se svých práv vůči konkrétním osobám – prodávajícím.

Český soud by při posuzování žaloby obdobné případu Rolex požadoval, aby žaloba na zdržení se nabízení imitací konkrétního zboží porušujícího práva z ochranné známky byla zcela konkrétní a vykonatelná. Obecná povinnost spočívající v zákazu prodejů zboží určité značky není možná, protože při prvním legálním prodeji věci se práva k ochranné známce vyčerpají. Zakázat možnost prodeje zboží určité značky a zároveň označeného jako imitace je sporné, protože se tím provozovateli ukládá povinnost aktivně ověřovat obsah informací – toto by mohlo jeho činnost omezit. Extenzivní výklad takových povinnosti by přitom mohl znamenat právě to, čemu se snaží Směrnice 2000/31/ES zabránit – ochromení rozvoje informační společnosti při zachování přiměřené odpovědnosti jednotlivých poskytovatelů služeb.

 

Závěr

Je zřejmé, že bude ještě chvíli trvat, než se soudy vypořádají s relativně novou problematikou odpovědnosti za obsah informací ukládaných a zpřístupňovaných prostřednictvím internetu. V oblasti duševního vlastnictví často vzniká tření mezi oprávněnými zájmy autorů nebo majitelů průmyslových práv a zájmem na volný pohyb zboží  a služeb. Směrnice 2000/31/ES se snaží řešit takové tření a soudní orgány budou muset při výkladu této směrnice i zákona č. 480/2004 Sb. pečlivě vážit jednotlivé zájmy, aby nedošlo k nepřiměřeným zásahům do služeb informační společnosti.

 

Autor: Petr Otevřel

Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, obchodním a autorským právem. Je členem České společnosti pro systémovou integraci.