Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Je přípustné sjednat ve smlouvě fikci předání a převzetí plnění?

Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 13. 5. 2022 16:05 | Přečteno: 483X

V praxi jsou často sjednávány v IT smlouvách tzv. fikce předání a převzetí plnění, které stanoví právní následky nečinnosti objednatele v rámci procesu předání sjednaného plnění. Taková fikce je zpravidla uvozena doložkou „má se za to“ nebo „považuje se“ a jako následek případné nečinnosti je sjednáno, že se příslušné plnění, nejčastěji dílo, považuje za provedené, a tedy i předané. Nejvyšší soud přitom ve svých starších rozhodnutích prohlásil, že je takové smluvní ujednání neplatné. Lze si tedy sjednat fikci předání a převzetí plnění, nebo hrozí neplatnost takového ujednání?

Starší judikatura

Starší rozhodnutí Nejvyššího soudu byla vydána ještě podle právního stavu před nabytím účinnosti „nového“ občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb., dále jen „OZ“), šlo o Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2536/2007, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5508/2007. Tato rozhodnutí byla právní praxí zpochybňována a fikce se ve smlouvách běžně vyskytovaly.

O to větší zděšení vyvolalo rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018, které se vztahovalo ke sporu ze smlouvy o dílo uzavřené podle „nového“ občanského zákoníku. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na shora zmíněná starší rozhodnutí a konstatoval, že „právní domněnka je konstrukce, která může být založena pouze zákonem“, protože jenom zákon může zavázat soud, „aby buď bezpodmínečně pokládal za dané něco, o čemž není jisté, že je, nebo dokonce je jisté, že není.“

Obecně lze říci, že odůvodnění bylo velice kusé, vůbec se nezabývalo základními principy „nového“ občanského zákoníku, a které jsou v oblasti závazkových vztahů odlišné od původního občanského zákoníku z roku 1964.

Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu

Po zhruba dvou letech od vydání shora citovaného rozhodnutí si jistě nejeden advokát a podnikový právník oddechl při studiu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.3.2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021.

Předmětem sporu bylo vrácení zálohy na cenu díla, kterou uhradil žalobce – objednatel na základě smlouvy o dílo, avšak I. etapa díla nebyla podle žalobce dokončena a předána řádně a včas. Žalobce proto od smlouvy odstoupil a domáhal se vrácení žaloby. Žalovaný zhotovitel namítal, že ve smlouvě o dílo bylo sjednáno, že „nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla či jiným způsobem bezdůvodně zmaří konečné předání díla a vyhotovení předávacího protokolu, považuje se dílo za řádně a včas předané.“ Žalovaný proto podal vzájemný návrh a domáhal se naopak doplatku za provedenou I. etapu díla.

V průběhu sporu pak bylo i znaleckým posudkem prokázáno, že předmětná I. etapa díla byla provedena, byť s vadami.  

Soud prvního stupně dal za pravdu zhotoviteli a konstatoval neplatnost odstoupení objednatele od smlouvy o dílo. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přímo odkázal i na sjednanou fikci předání.

Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítnul a potvrdil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Už na první pohled zaujme neobvykle kvalitní odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož autor se podrobně zabývá starší judikaturou Nejvyššího soudu, cituje literaturu, zabývá se principem autonomie vůle smluvních stran a nechybí ani srovnání právní úpravy vybraných evropských zemí. Zajímavá je i část, kdy Nejvyšší soud řeší námitku neurčitosti smlouvy o dílo, tato část ovšem vybočuje z předmětu tohoto článku.

Fikce předání díla ve smlouvě přípustná je …

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že občanský zákoník z roku 2012 je vystavěn zejména na respektu k autonomii vůle stran, přitom je třeba skutečnou vůli stran zjišťovat. Na takto zjištěnou skutečnou vůli klade občanský zákoník důraz před jejím prostým jazykovým vyjádřením, jak vyplývá z § 556 odst. 2 OZ. To je změna oproti původnímu občanskému zákoníku, podle jehož § 35 nesměla být vůle účastníků právního úkonu v rozporu s jazykovým vyjádřením úkonu.

Nelze proto bez dalšího uzavřít, že ujednání stran v soukromoprávní smlouvě, jež pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily určitá typová sousloví (např. „považuje se za“, „má se za“, „platí, že“), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv. právní domněnky či právní fikce, by měla být pouze  z tohoto důvodu neplatná.

Jinými slovy platí zásada, že v soukromoprávní smlouvě takové fikce předání díla nebo jiné obdobné fikce sjednat lze. Podle Nejvyššího soudu je však třeba vždy vyhodnotit okolnosti, za jakých byla taková fikce sjednána, viz dále.

…, ale nemusí tomu tak být vždy

Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že přes shora uvedené je třeba zabývat se případy, kdy by mohla být fikce sjednaná ve smlouvě v rozporu s jinými ustanoveními zákona. Podle § 1 odst. 2 OZ nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy veřejný pořádek nebo práva týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Přestože občanský zákoník sjednání fikce v soukromoprávních smlouvách výslovně nezakazuje, „je třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci (z jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům.“ Podstatné je proto vyhodnotit, v jakém právním postavení smluvní strany takové ujednání sjednaly. Zda se jedná o dva podnikatele v rovném postavení, nebo zda je jedna ze stran v postavení slabší smluvní strany (viz § 433 OZ). Slabší smluvní stranou může být nejen spotřebitel, ale také podnikatel ve slabším postavení.

Vyplyne-li, že sjednání fikce směřuje ke zneužití postavení podnikatele na úkor slabší smluvní strany, může být sjednání fikce shledáno absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud ovšem poukazuje na to, že „případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

K převzetí díla

Ve vztahu ke sporu ohledně platnosti či neplatnosti fikce předání díla Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by mohly vést k neplatnosti fikce předání a převzetí. Zákonná úprava předání díla je dispozitivní a v posuzovaném případě byla fikce předání sjednána až pro případ, kdy se objednatel nedostaví bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla. Rovněž v posuzovaném případě nebylo možné konstatovat nerovnovážné postavení smluvních stran.

Mám zato, že stejné závěry jsou na místě i v případě, kdy by smluvní ujednání neobsahovalo podmínku, že se objednatel nedostaví „opakovaně“. V praxi se běžně vyskytují fikce, podle kterých nastanou následky řádného předání už v případech, kdy se objednatel nedostaví „napoprvé“ k přejímce díla nebo jeho části. Samozřejmě by si smluvní strany měly dobře sjednat způsob komunikace smluvních stran, protože objednatel by mohl vždy úspěšně namítat, že nebyl o termínu přejímky díla řádně informován. V takovém případě by ostatně nebyla zpravidla ani naplněna podmínka fikce, tedy bezdůvodná absence objednatele na přejímce.

Právní úprava ve vybraných evropských zemích

V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nechybí ani stručné srovnání s úpravou nizozemského, německého a francouzského práva. Žádná z uvedených úprav neobsahuje absolutní zákaz sjednat si ve smlouvě právní domněnku nebo právní fikci plnění smlouvy.

Závěr

Díky aktuálnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu si můžeme otázku uvedenou v názvu tohoto článku zodpovědět kladně – fikci předání a převzetí plnění lze bezesporu ve smlouvě sjednat, jsou-li smluvními stranami podnikatelé v rovnovážném postavení, tedy není-li žádný z nich slabší smluvní stranou. Pozornost je třeba věnovat také kvalitní smluvní úpravě doručování oznámení a dalších úkonů v souvislosti s uzavřenou smlouvou. A v neposlední řadě je vhodné mít na paměti, že v určitých případech fikce předání a převzetí plnění vhodná nebude, typicky lze uvést obchodní podmínky, na které odkazuje smlouva uzavíraná mezi podnikatelem a spotřebitelem. Je proto nezbytné vyhodnotit si konkrétní okolnosti, za jakých je smlouva uzavírána.

 

Autor: Mgr. Petr Otevřelotevrel@lawyer.cz | LinkedIN
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři s.r.o., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, autorským a obchodním právem.