Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

Předsmluvní odpovědnost - 1. díl

Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 15. 5. 2017 12:52 | Přečteno: 957X

Jedním ze zcela nových institutů občanského zákoníku je tzv. předsmluvní odpovědnost. Znamená to, že smluvní strana může být odpovědná už za své jednání před uzavřením smlouvy, a to dokonce i v případech, kdy k uzavření smlouvy (v důsledku jednání jedné ze stran) vůbec nedojde. Blíže v tomto článku se podíváme na předsmluvní informační povinnost. Tento první díl vyšel v časopise IT Systems č. 3/2017.


Obecně k předsmluvní odpovědnosti

Předsmluvní odpovědnost se dělí na

  • odpovědnost za neuzavření smlouvy, když jedna strana neočekávaně ukončí jednání o smlouvě „bez spravedlivého důvodu“, ačkoliv druhá strana „důvodně očekávala“, že smlouva bude uzavřena, 
  • předsmluvní informační povinnost, tj. povinnost sdělit druhé straně všechny relevantní „skutkové a právní okolnosti“. 

Občanský zákoník věnuje problematice předsmluvní odpovědnosti pouhá dvě ustanovení a úprava je tak velmi kusá. Přesto především k problematice předsmluvní informační povinnosti existuje celá řada soudních rozhodnutí, zejména v zahraničí, kde mají podobnou právní úpravu.

V tomto článku se budeme věnovat předsmluvní informační povinnosti, která může hrát zásadní roli zejména v oblasti tvorby a implementace informačních systémů. 

Poskytovatel IT jako odborník

Občanský zákoník (OZ) v § 1728 odst. 2 ukládá smluvním stranám, aby si navzájem sdělily „všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.“ 

S uvedenou povinností souvisí také úprava tzv. „odborníků“, kterými je podle § 5 OZ každý, kdo se „ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu.“ Poskytovatelé řešení a služeb v IT by si měli být vědomi toho, že vystupují vždy jako tzv. odborníci, tedy jako firmy a osoby, které jsou profesionály a specialisty v oblasti, ve které působí. Přitom běžně sjednávají smlouvy s „neodborníky“. 

Obsah informační povinnosti

Záhy poté, co se rozšířily podnikové informační systémy a následně také osobní počítače, začala být problematika předsmluvní informační povinnosti velmi aktuální v Německu právě v oblasti IT. V německé soudní praxi se vyvinul pojem „Beratungspflicht“, tedy povinnost k poskytnutí poradenství v případech, kdy kupujícímu či objednateli nejsou známy podstatné okolnosti, které mohou zhatit dosažení účelu uzavírané smlouvy.

Německá právní teorie i praxe zdůrazňuje postavení dodavatelů IT řešení jako odborníků disponujících znalostmi, které jejich odběratelé a zákazníci nemají. Předsmluvní odpovědnost je v těchto případech označována jako odpovědnost za „zklamanou důvěru“. Typicky v oblasti IT vstupují zejména objednatelé do smluvního vztahu, v němž nejsou profesionály a v němž mohou za určitých okolností působit dokonce jako slabší smluvní strana. Nelze proto vyloučit případy, kdy dodavatel IT řešení splní své povinnosti ze smlouvy beze zbytku (dodá smluvené řešení, splní při předávání všechna akceptační kritéria), ale zvolené řešení nebude vhodné vzhledem k potřebám objednatele (např. bude zbytečně předimenzované a tím i drahé), nebo vzhledem ke stavu jeho IT stávající infrastruktury a ostatních informačních systémů objednatele (např. z důvodu rozdílných datových formátů nebude kompatibilní s ostatními informačními systémy objednatele).

Nutno říci, že předsmluvní informační povinnost je oboustranná, vztahuje se tak nejen na dodavatele IT řešení, ale také na objednatele. Z povahy postavení dodavatele jako odborníka však vyplývá, že bude aplikována a vykládána častěji jako povinnost dodavatele, a nikoliv objednatele. 

Povinnost informovat a poučovat druhou smluvní stranu je obvyklá zejména v tzv. spotřebitelských vztazích, ve kterých je spotřebitel chráněn jako slabší smluvní strana. Předsmluvní informační povinnost se ovšem vztahuje i na vztahy mezi podnikateli a rovněž téměř všechna dále uvedená rozhodnutí soudů se týkají vztahů mezi podnikateli. 

Příklady porušení informační povinnosti

První a z dnešního pohledu až úsměvná rozhodnutí v 80. letech minulého století se týkala nákupu počítačových sestav. Rozhořčený kupující zjistil až doma, že k tomu, aby bylo jeho PC s monitorem a tiskárnou funkční, potřebuje také software, jehož cena navíc může být relativně vysoká (ve vztahu k ceně samotného PC). Z tohoto důvodu od kupní smlouvy odstoupil a soud mu dal zapravdu právě s odkazem na porušení informační povinnosti ze strany prodávajícího, který jej o této okolnosti ani o nákladech spojených s pořízením softwaru neinformoval. Samozřejmě soudy reagovaly na rostoucí povědomí lidí v oblasti informačních technologií a v 90. letech už totožné soudní spory kupující prohrávali. Znám je např. případ týkající se nákupu PC v diskontním řetězci s potravinami, kdy soud uvedl, že žádné poradenství kupující očekávat nemohl. 

Zajímavější jsou však soudní rozhodnutí týkající se tvorby nebo dodávky informačních systémů. Na dále uvedených judikátech německých, popř. rakouského soudu, si ukážeme výklad informační povinnosti v praxi. 

Přiměřeně dimenzované řešení

V jednom případě soud konstatoval, že nemá-li objednatel představu o vhodném řešení, musí dodavatel poskytnout informace a poradenství ve větší míře než u objednatele, který poptává konkrétní řešení. Dodavatel je povinen navrhnout a poskytnout „přiměřeně dimenzované řešení“ (OLG Köln).

V jiném obdobném případě naopak soud dovodil, že výrobce standardizovaného informačního systému není povinen upozorňovat objednatele na to, že jeho systém je pro účely objednatele zbytečně naddimenzován a tedy i drahý. Podle soudu nelze po dodavateli chtít, aby upozorňoval a doporučoval objednateli systémy konkurenčních výrobců jen proto, že jeho informační systém je určen spíše pro střední a větší firmy, zatímco žalobce v daném sporu provozoval malou firmu o třech až pěti zaměstnancích (OLG Dresden).

Shora uvedená rozhodnutí ukazují, že dodavatelé IT řešení by se měli v určitých případech zamýšlet už nad tím, zda je konkrétní dodávané řešení vhodné pro objednatele, a to s ohledem na počty uživatelů i způsob, jakým pravděpodobně bude objednatel informační systém užívat. Důležitou roli může sehrát také rekapitulace okolností, ze kterých smluvní strany při uzavírání smlouvy vycházely. Tuto rekapitulaci je vhodné uvést přímo ve smlouvě (viz pokračování tohoto článku v příští vydání IT Systems). 

Nedostatečná smluvní specifikace informačního systému 

Objednatel odstoupil od smlouvy, což odůvodnil tím, že dodaný informační systém nesplnil jeho očekávání. Dodavatel se v uvedené smlouvě zavázal upravit svůj standardizovaný produkt pro potřeby objednatele (který se věnuje specializovaným medicínským a bezpečnostním řešením), nicméně nepřipravil takřka žádnou specifikaci, ze které by vyplývalo, jaké mají být vlastnosti dodaného systému a v jakém rozsahu by měl objednatel poskytnout součinnost. Dodavatel se bránil právě tím, že mu objednatel neposkytoval řádnou součinnost. Soud však konstatoval, že bylo povinností dodavatele jako osoby odborně způsobilé upozornit objednatele na nutnost vymezit jasně předmět smlouvy, stejně jako specifikovat závazně požadovanou součinnost a poučit objednatele o tom, že tato součinnost bude časově náročná. Soud tedy konstatoval, že objednatel odstoupil od smlouvy oprávněně a dodavateli nevzniknul jím žalovaný nárok na úhradu ceny (OGH Wien). 

Jak naznačuje shora uvedené rozhodnutí, je především úkolem dodavatele jako odborníka, aby jasně vymezil předmět plnění a součinnost, kterou vyžaduje od objednatele. Je zřejmé, že obdobně by měl především dodavatel vymezit podmínky projektového řízení. Objednatel si nemusí být vědom toho, jak rozsáhlá a časově náročná může být součinnost nebo jaké nároky jsou kladeny na jeho spoluúčast při řízení celého projektu. To platí obzvláště u větších projektů, které předpokládají tvorbu analýzy potřeb objednatele a připouštějí i následné úpravy specifikace předmětu plnění.

Následky porušení informační povinnosti

Jak ukazují výše uvedené spory, informační povinnost může hrát podstatnou roli při posouzení toho, zda dodavatel poskytnul řádné plnění. Ze shora uvedených rozhodnutí je zřejmé, že objednatel může úspěšně odmítat převzetí plnění, a dokonce i odstoupit od celé smlouvy pro podstatné porušení smluvních povinností dodavatele. To vše za situace, kdy plnění dodavatele splňuje technické parametry výslovně sjednané ve smlouvě, avšak nenaplňuje účel smlouvy.  

Pokud smluvní strana prokáže, že druhá strana porušila předsmluvní informační povinnost, může uplatnit nárok na náhradu újmy, zpravidla ve formě peněžité škody, prokáže-li souvislost mezi vzniklou škodou a porušením předsmluvní povinnosti druhé strany.

Závěr

Právní úprava předsmluvní informační povinnosti je velice kusá a judikatura českých soudů zatím není k dispozici. Ve druhém díle tohoto článku si ukážeme, že ani předsmluvní informační povinnost nemohou objednatelé vykládat neúměrně široce. Součástí článku budou také doporučení, jak zareagovat na rizika vyplývající z tohoto nového právního institutu ve smlouvách i během jejich projednávání. 

Autor: Mgr. Petr Otevřelotevrel@lawyer.cz
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři s.r.o., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, autorským a obchodním právem.