Příručka - obchodní smlouvy v dodavatelských vztazích (1.)

Rozsáhlejší text, jehož první díl vám předkládáme, si klade za cíl seznámit obchodní manažery malých a středních podniků se základními právními principy procesu uzavírání obchodních smluv. Text je upravenou podobou manažerského vzdělávacího programu, který jsme připravili pro jednu ze specializovaných vzdělávacích agentur v minulých letech. Na pokračování vyšel rovněž v odborném časopise. Nyní vám jej jako autoři předkládáme exkluzivně zdarma k podpoře vašeho právního povědomí v dané oblasti.

Výklad vychází z předpokladu, že v menších firmách často nepůsobí samostatné právní oddělení a smlouvy bývají připravovány obchodním vedením společnosti bez hlubšího právního vzdělání. Čtenář by si měl učinit jasnější představu nejen o základních druzích smluv a jejich náležitostech, ale i o různých možnostech jak smlouvu uzavřít a jak při uzavírání smlouvy postupovat, o rizicích smluvních vztahů a prostředcích k jejich předcházení, zejména s přihlédnutím k preventivním opatřením proti neschopnosti smluvního partnera plnit závazky z důvodu nestabilní ekonomické situace, což je v dnešní době otázka jistě aktuálnější než v předchozích letech.

V celkovém kontextu je text určen především společnostem působícím ve výrobních odvětvích, které v odběratelsko-dodavatelském žebříčku nestojí na úplném vrcholu, kde je místo pro finální výrobce konečných produktů. Finální výrobci zpravidla z pozice svého silnějšího ekonomického postavení sami určují podobu smlouvy uzavřené s jejich dodavateli a nedávají příliš možnost se od daných smluvních pravidel odchýlit. Cílem je však seznámení se s těmi smlouvami, které jsou uzavírány na nižších stupních dodavatelského řetězce, kde obě smluvní strany mají často vyrovnané postavení a konečná podoba uzavřené smlouvy bývá výsledkem jednání a kompromisů obou stran.


1. Úvod do smluvní problematiky

Pojem „smlouva“

Ze své praxe již máte určitou představu, co pojem smlouva obnáší. Alespoň obecně víte, že jde o jakousi domluvu mezi dvěma osobami (fyzickými či právnickými), kterou si společně stanoví určitá pravidla vzájemné spolupráce, kdy za předpokladu, že jedna osoba provede dle domluvy určitý výkon (plnění), druhá osoba na oplátku provede jiný výkon (protiplnění). Tato představa obecně odpovídá strohé právní definici, která smlouvu popisuje jako dvoustranný (nebo i vícestranný) právní úkon, tj. shodný projev vůle dvou (nebo více) osob, který zakládá vůči těmto osobám určité právní následky. Aby se tedy jednalo o smlouvu v právním smyslu, musí zde být alespoň dvě smluvní strany, které se shodnou na obsahu vzájemných práv a povinností, a vyjádření této shody je učiněno formálně závazným způsobem.

Formy smlouvy

V praxi se lze často setkat s názorem některých firem, že žádná smlouva není k uskutečnění obchodu třeba - odběratel si může zboží objednat telefonicky podle katalogu na internetu a dodavatel mu je dodá až po zaplacení kupní ceny. Je však třeba si uvědomit, že k uzavření smlouvy může dojít i bez výměny písemných dokumentů podepsaných smluvními stranami. Jak je uvedeno výše, smlouva je uzavřena tehdy, když si smluvní strany shodně potvrdí svou vůli být vzájemně právně vázán. V popsaném případě tedy rovněž dochází k uzavření smlouvy, i když ne písemnou cestou: kupující telefonicky oznámil prodávajícímu svou vůli koupit od něj zboží specifikované co do druhu a množství, prodávající mu objednávku potvrdil, s tím že uvedená cena musí být uhrazena před dodáním zboží, s čímž kupující vyslovil souhlas. Vzájemné závazky tak byly výslovně specifikovány a obě strany s nimi vyslovily souhlas.

Z uvedeného příkladu tedy vyplývá, že k uzavření smlouvy není vždy třeba výměny dokumentů, ve kterých by byly vzájemné závazky vyjádřeny písemně. Právní teorie tak rozeznává tři základní druhy smluv, co se týká formy:

    Písemná forma – smlouva je uzavřena písemně, pokud je vůle stran projevena písmem zachyceném na určitém médii. Písemnost je zachována i tehdy, pokud je písemný projev proveden elektronicky, pokud je dostatečně průkazné, že pochází od konkrétní osoby. Písemná smlouva tedy nemusí být vždy jen tištěný dokument. Rovněž podpisy smluvních stran u písemné smlouvy většinou nemusí být na téže listině (výjimkou jsou smlouvy o převodu nemovitostí). Autor se v praxi setkal s případem, kdy za dodržení písemné formy smlouvy byl považován i takový případ, kdy jedna strana zaslala druhé straně návrh smlouvy se svým podpisem faxem, druhá strana tento faxový dokument podepsala, poté jej naskenovala na počítači do formátu PDF a takto jej zaslala druhé straně e-mailem.

    Ústní forma – smlouvu lze uzavřít i ústně, smluvní strany se však vždy musí domluvit na podstatných náležitostech smlouvy. Úskalím ústní smlouvy jsou případy, kdy se smluvní strany dostanou do sporu ohledně obsahu smlouvy, případně až do soudního sporu. Ta strana, která se na smlouvu odvolává, má v takovém sporu většinou problém svá tvrzení dokázat, neboť chybí jakýkoli písemný dokument.

    Konkludentní forma – smluvní strany mohou smlouvu uzavřít i beze slov (písemných či ústních), kdy z jejich faktického jednání není pochyb o jejich projevu vůle směřujícímu k uzavření smlouvy o určitém obsahu. Za příklad zde lze uvést např. nákup ve  velkoskladu typu Cash and Carry, kdy kupující naloží zboží, které potřebuje, u pokladny je mu vystaven účetní doklad, který je kupujícím uhrazen. Ohledně daného zboží byla uzavřena kupní smlouva, aniž by došlo k jakékoli slovní domluvě.

U většiny smluv není forma smlouvy zákonem předepsána. V takovém případě lze smlouvu uzavřít jakoukoli formou. I přesto lze vždy doporučit smlouvu v písemné formě uzavřít, alespoň formou potvrzení emailem. Pro případ budoucích sporů je tím dán průkazný základ pro určení vzájemných práv a povinností. V některých případech je však písemná forma podmínkou platnosti smlouvy (kupní smlouva na nemovitosti, smlouva o obchodním zastoupení, licenční smlouva, ale např. i smlouva o smlouvě budoucí a některé další). Zpravidla se pak projevy shodné vůle stran projeví podpisem stran na písemné smlouvě v listinné podobě. V dnešní době se však stále častěji objevuje uzavírání písemných smluv v elektronické podobě, kdy si smluvní strany vymění závazný text smlouvy některým dálkovým elektronickým komunikačním prostředkem (e-mailem) s elektronicky ověřeným podpisem.


2. Typy smluv v dodavatelském řetězci

Pojem „typická smlouva“

Za smlouvy typické (označované také jako smlouvy „pojmenované“ nebo „nominátní“) označujeme ty smlouvy, které jsou jako určitý typ smlouvy vymezeny, označeny a upraveny zákonem, v obchodních vztazích konkrétně zejména obchodním zákoníkem. Obchodní zákoník vždy uvádí název daného typu smlouvy a vymezuje jeho základní obsahové náležitosti, zpravidla v úvodním ustanovení k danému typu smlouvy (např. u kupní smlouvy jako smlouvy typické je základní obsahové vymezení uvedeno v ust. § 409 odst. 1 obchodního zákoníku).

U každého typu smlouvy obchodní zákoník v prvé řadě určuje základní obsah vzájemných závazků. Přitom platí, že pokud smlouva, kterou smluvní strany mezi sebou v nějaké formě uzavřely, obsahuje ujednání, která odpovídají základnímu obsahovému vymezení některého typu smlouvy v zákoně, je nutno posuzovat tuto smlouvu jako daný typ, i když ji strany označily odlišně.

V praxi se často objevují smlouvy označené např. „Smlouva o dodávkách materiálu“, „Smlouva o nákupu dílů“ apod. Pokud je však základním cílem smlouvy dodání zboží jednou smluvní stranou druhé za účelem převodu vlastnického práva oproti závazku za toto zboží zaplatit, jedná se dle základního vymezení v § 409 odst. 1 obchodního zákoníku o kupní smlouvu. Odlišné označení smlouvy však nezpůsobuje její neplatnost. Často se rovněž stává, že smluvní strany označí smlouvu jako kupní, avšak typově se jedná o smlouvu o dílo, a naopak. Ani zde se nejedná o neplatnost smlouvy, avšak smlouvu je nutno posuzovat podle jiných zákonných ustanovení, než strany původně zamýšlely.

Smyslem zařazení smlouvy pod správný zákonný typ smlouvy je určení dalších práv a povinností, kterými se smluvní vztah bude řídit, neboť obchodní zákoník u každého typu smluv vedle základního obsahového vymezení stanoví další práva a povinnosti smluvních stran, kterými se vztah založený daným typem smlouvy bude řídit. Dobrá znalost těchto dalších ustanovení pak umožňuje přímo ve smlouvě si nastavit pravidla odlišně od zákona. Toho lze samozřejmě využít ve svůj prospěch, neboť ve smlouvě lze zákonné pravidlo, které nemusí být pro vás příliš příznivé, upravit odlišně, tak aby bylo pro vás výhodné (alespoň ve většině případů – viz další výklad k dispozitivním a kogentním ustanovením zákona).


Pojem „atypická smlouva“

Jak napovídá název, v případě smlouvy atypické (též „nepojmenované“ nebo „inominátní“) jde o takovou smlouvu, která není jako typ v zákoně upravena. Obchodní zákoník v obchodních vztazích umožňuje uzavřít i takovou smlouvu, která není v zákoně jako typ vymezena, tzn. smlouvu, kde základní vzájemné závazky stran neodpovídají obsahovému vymezení žádné typické smlouvy v zákoně. V praxi se jedná např. o smlouvy leasingové, které nejsou upraveny v žádném zákoně.

U atypických smluv obchodní zákoník požaduje, aby si smluvní strany dostatečně vymezily předmět svých závazků, jinak by bylo nutno ji považovat za absolutně neplatnou. Tento zákonný požadavek vyplývá právě ze skutečnosti, že atypické smlouvy nejsou upraveny v zákoně. Pokud by si strany dostatečně nevymezily obsah svých závazků, nebylo by možno se opřít o zákonnou úpravu jednotlivých typů smluv. Z tohoto důvodu se u nepojmenovaných smluv více než kde jinde doporučuje uzavřít smlouvu písemně, a v písemném vyhotovení si vzájemná práva a povinnosti popsat až do nejmenších detailů.

Pojem „smíšená smlouva“

Jako smlouvu smíšenou označujeme takovou smlouvu, která zpravidla obsahuje více vzájemných závazků, které svou povahou odpovídají více typům smluv (často např. smlouva kupní s prvky smlouvy o skladování apod.). V takovém případě je třeba vzájemné vztahy posuzovat vždy podle zákonné úpravy typů smluv, kterých se smlouva týká. Může jít rovněž o kombinace smlouvy pojmenované a nepojmenované.


3. Dispozitivní a kogentní ustanovení zákona

Jak bylo uvedeno výše, zákon (obchodní zákoník) vymezuje u typických smluv v prvé řadě jejich podstatné obsahové náležitosti a dále upravuje další vzájemná práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z daného typu smlouvy, pokud byla taková smlouva mezi stranami uzavřena. Rovněž bylo řečeno, že ve smlouvě lze sjednat některá pravidla odlišně od zákonného určení, čehož lze při konstrukci smlouvy využít ve svůj prospěch.

Právě skutečnost, zda je nebo není možno dané pravidlo stanovené v zákoně sjednat ve smlouvě odlišně, vyjadřují pojmy „kogentní“ a „dispozitivní“. V případě, že je pravidlo považováno za kogentní, nelze se od něj odchýlit. Naopak, pokud hovoříme o dispozitivním ustanovení, je možné je ve smlouvě sjednat odlišně, případně je i výslovně vypustit – s takovým pravidlem tedy můžeme disponovat. Pokud je pravidlo považováno za kogentní, neznamená to, že je musím ve smlouvě výslovně uvádět. Toto pravidlo se uplatní, i pokud je ve smlouvě výslovně uvedeno není. Výraz kogentní pouze znamená, že toto pravidlo nemohu smlouvou změnit nebo zrušit. U dispozitivních pravidel rovněž platí, že je nemusím ve smlouvě výslovně uvádět. Pokud je ve smlouvě nemám, uplatní se jako pravidlo stanovené zákonem. Avšak u těchto pravidel si mohu ve smlouvě sjednat odlišné znění, pak se zákonné pravidlo neuplatní.

Obchodní zákoník výslovně určuje, která ustanovení (pravidla) uvedená u jednotlivých typů smluv považuje za kogentní, a nelze se tedy od nich odchýlit, popřípadě je vypustit. V prvé řadě stanoví, že odchýlit se nelze od základních ustanovení, která vymezují jednotlivé typy smluv a jejich podstatné náležitosti. Odchýlit se nelze rovněž od ustanovení, která stanoví pro daný typ smlouvy povinnou písemnou formu. Nakonec uvádí výčet konkrétních čísel paragrafů, od kterých se nelze odchýlit. Výčet konkrétních ustanovení naleznete v § 263 odst. 1 obchodního zákoníku. Z vymezení kogentních ustanovení vyplývá, že pokud není některé ustanovení označeno jako kogentní, pak jde o ustanovení dispozitivní.

Význam znalosti kogentních a dispozitivních ustanovení u jednotlivých typů smluv spočívá v možnosti sjednat si ve smlouvě výhodnější podmínky, než stanoví zákon. Při sestavování smlouvy doporučuji držet se některých pravidel:

    Pokud vám některé dispozitivní ustanovení zákona nevyhovuje, upravte si je ve smlouvě odlišně, případně ve smlouvě výslovně uveďte, že se toto ustanovení nepoužije.

    Pokud vám naopak ustanovení vyhovuje, nemusíte je ve smlouvě uvádět, abyste na výhodnost pro vás neupozornili druhou stranu.

Některé zákonné ustanovení je vhodné ve smlouvě uvést jen odkazem na zákon. Setkal jsem se např. s případem, kdy kupující hodlal uplatňovat práva z odpovědnosti za vady zboží, které vyšly najevo až nějakou dobu po předání zboží, přičemž se dovolával ujednání ve smlouvě, které stanovilo: „Uplatnění vad zboží v záruční době se řídí ustanoveními obchodního zákoníku.“ Jenže obchodní zákoník stanoví, že kupující má nároky plynoucí ze záruky za jakost jen v případě, kdy prodávající písemně záruku poskytne, přičemž zároveň musí být určena délka záruční doby. V daném případě k výslovnému poskytnutí záruky nedošlo, neboť uvedené ujednání ve smlouvě nelze považovat za převzetí závazku ze strany prodávajícího, tím spíše že neuvádí délku záruční doby. Prodávající tak využil toho, že kupující se dostatečně neseznámil se zněním zákona. I když ve smlouvě uvedl, že se na zboží může vztahovat záruka, učinil tak pouze odkazem na zákon, který však záruku sám o sobě kupujícímu nedává.


4. Nejčastější typy smluv v dodavatelských vztazích

Jak už napovídá sám výraz „dodavatelský vztah“, jeho obsahem je především dodání určitého plnění jedním obchodním subjektem druhému. Pro účely tohoto výkladu vycházíme z předpokladu, že tímto plněním je zpravidla zboží (tj. movité věci v různé podobě). Za toto plnění zpravidla strana, která je poskytla (dodavatel), požaduje po odběrateli protiplnění, zpravidla v penězích. Toto základní ekonomické vymezení (dodání zboží – zaplacení ceny) typově odpovídá základnímu vymezení kupní smlouvy v obchodním zákoníku. Kupní smlouva je tedy nejčastějším typem smlouvy dle obchodního zákoníku v dodavatelských vztazích.

Dalšími typy, které se často v dodavatelských vztazích objevují, ať už jako samostatné smlouvy nebo ve spojení s kupní či jinou smlouvou (smíšené smlouvy), bývají smlouva o dílo, mandátní smlouva, smlouva o skladování, licenční smlouva k předmětům duševního vlastnictví. K některým smlouvám se vrátíme v dalších kapitolách, zejména se pak zaměříme na kupní smlouvu.

Autor: Mgr. Lukáš Mokrý
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména obchodním právem a rovněž oblastí veřejných zakázek.

Máte zájem o zaslání kompletních 5 dílů semináře v jednom PDF dokumentu? Napište nám na lawyer@lawyer.cz a my vám jej obratem zašleme zdarma.