Lze kopírovat software a jeho funkcionalitu?

Autor: JUDr. Lukáš Jansa | Vloženo: 8. 9. 2014 15:57 | Přečteno: 7107X

Tématem následujícího textu je zajímavá problematika kopírování funkcionality či napodobování softwaru konkurenčním subjektem. Je obvyklé, že na trhu se lze setkat s programy, které mají obdobné funkce a vzájemně si konkurují (např. Microsoft Word a OpenOffice Writer). Nicméně i zde platí určitá právní pravidla, i když lze hned na začátku říci, že kopírovat funkcionalitu softwaru je legální, pokud se neděje protiprávně (např. krádeží zdrojových kódů). 

Ochrana proti kopírování softwaru
Na jedné straně každá IT firma si chce ochránit svůj nápad a jedinečnost funkcí softwarového produktu. Na druhé straně konkurenční firmy mají zájem si z koláče potenciálních zákazníků zajímavého softwarového produktu vzít co největší díl.
Funkcionalitu (resp. funkčnost) softwaru lze chápat jako souhrn funkcí softwaru, kterými se software prezentuje uživateli navenek a těch, které jsou nutné k fungování softwaru jako takového.
V praxi se často setkáváme s dotazy typu „lze okopírovat software, který vytvořila IT firma XY a ten pak komerčně uvést na trh?“. Odpověď není vždy jednoznačná, zejména pokud tento dotaz zní od bývalého zaměstnance IT firmy XY. 
Obecně platí, že kdokoliv smí vytvořit software shodné či obdobné funkcionality, jako je jakýkoliv jiný software. Postup vytvoření nesmí být však protiprávní, což může nastat v několika situacích:

• software bude vytvořen přepsáním zdrojového kódu cizího softwaru, k němuž přístup daná osoba získala dekompilací. Dle mého názoru je i překlad do jiného programovacího jazyka porušením autorského práva, když Směrnice o ochraně počítačových programů v čl. 4 písm. b) přiznává nositeli práv k softwaru udělovat jinému právo k jeho překladu, zpracování a úpravám.
• vizuální podoba či název softwarového produktu bude natolik podobný jinému softwaru, že může dojít k parazitování na pověsti či vyvolání nebezpečí záměny a tedy k nekalé soutěži.

Zkoumání, zda kopírování softwaru je či není legální, by mělo vycházet z následujících prvků softwaru:

• zdrojový kód, který může být chráněn jako literární dílo či obchodní tajemství ve smyslu § 504 občanského zákoníku.
• grafické uživatelské rozhraní (GUI, Graphical User Interface), tzn. uživatelské rozhraní, které umožňuje ovládat počítač pomocí interaktivních grafických ovládacích prvků a může mít znaky autorského díla.
• tzv. Look & Feel, čímž chápeme způsob, kterým se počítačový program jeví navenek (prvky grafického uživatelského rozhraní, jeho barvy, tvary, rozložení atd. a jejich fungování), což může spadat pod výše uvedenou ochranu zákazu nekalé soutěže.

Judikatura
Cantor Fitzgerald International vs. Tradition (uk) Ltd z r. 2000, Velká Británie
Soudce si v tomto sporu kladl následující základní:

• Je software chráněn autorským zákonem?
• Byly zkopírovány některé části zdrojového kódu počítačového programu?
• Tvoří zkopírované části podstatnou část počítačového programu? V České republice nelze kopírovat ani nepodstatnou část softwaru, pokud tvoří tato část softwaru funkční celek.

Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2.5.2012 ve věci C-406/10 ve věci SAS Institute Inc. vs. World Programming Ltd.
Evropský soudní dvůr ve své tiskové zprávě č. 53/12 mimo jiné konstatoval:
„Funkce počítačového programu a programovacího jazyka nemohou požívat autorskoprávní ochrany. Nabyvatel licence k programu má v zásadě právo zkoumat, studovat nebo zkoušet jeho fungování za účelem zjištění myšlenek a zásad, na nichž se tento program zakládá.“
Skutková podstata sporu spočívala v tom, že společnost SAS Institute Inc. vyvinula systém SAS, přičemž společnost World Programming Ltd (dále jen „WPL“) následně na základě systému SAS vytvořila World Programming System (dále jen „WPS“). Tento systém napodobil většinu funkcí systému poté, co WPL použila a studovala systém SAS, aby porozuměla jejich fungování. Je nutné doplnit, že WPL neměla přístup ke zdrojovému kódů a neprováděla dekompilaci.
Evropský soudní dvůr, který prohlásil jednání WPL za legální, mimo jiné konstatoval nepřípustnost autorskoprávní ochrany funkcí počítačového programu ve prospěch technického pokroku a průmyslového rozvoje.
Soud by tak měl vždy zkoumat, zda konkurence měla přístup ke zdrojovým kódům a současně znaleckým posudkem posoudit shodnost zdrojového kódů, zejména shodnost chyb, strukturu a organizaci dat. Zjištěnou shodnost pak by měla žalovaná strana vyvrátit a prokázat, že nezkopírovala zdrojový kód počítačového programu.

Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22.12.2010 ve věci Bezpečnostní softwarová asociace - Svaz softwarové ochrany proti Ministerstvo kultury ČR
Evropský soudní dvůr konstatoval:
 „Grafické uživatelské rozhraní není formou vyjádření počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů, a nemůže se na něj vztahovat autorskoprávní ochrana počítačových programů podle této směrnice. Na takové rozhraní se však může vztahovat jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud je toto rozhraní vlastním duševním výtvorem autora.“


Závěr
Závěrem lze tedy shrnout, že vytvoření softwru shodné či obdobné funkcionality je legální, pokud k tomu nebude docházet kopírování zdrojového kódu, nebude dochíázet k nekalé soutěži či porušování obchodního tajemství (např. průmyslová špionáž) a následným přepisováním takového zdrojového kódu. Ostatně to je i důvod proč byla odmítnuta v EU patentová ochrana softwaru.

JUDr. Lukáš Jansa, jansa@lawyer.cz
Autor působí jako advokát v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři, kde se zabývá zejména právem informačních technologií a problematikou pracovněprávních vztahů v oblasti IT. Autor publikuje z oblasti IT a přednáší IT firmám z oblasti práva informačních technologií, je spoluautorem odborné publikace Softwarové právo.