Odpovědnost za obsah na internetu (3. díl)
Autor: Mgr. Petr Otevřel | Vloženo: 3. 9. 2007 10:57 | Přečteno: 11520XV předchozích dvou dílech (1. díl, 2. díl) jsme se zabývali odpovědností těch subjektů, které prostřednictvím internetu zveřejňují nebo distribuují nějaký obsah, např. zveřejňují vlastní prezentace nebo distribuují autorská díla. Dnešní díl bude věnován odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb souvisejících s internetem, kterými rozumíme zejména poskytovatele připojení k internetu (accessprovider) a poskytovatele hostingu a jeho různých podob (hostprovider) – tito umožňují šíření cizího obsahu, na němž se sami nepodílejí. Tuto oblast upravuje především zákon o některých službách informační společnosti.
Kam až může jít odpovědnost provozovatele?
Stejně jako do ostatních oblastí, také do práva vtrhnul internet bez varování a přinesl s sebou celou řadu vztahů, které dříve nebyly vyřešeny. Prostřednictvím internetu mohou být porušována autorská práva nebo může docházet k trestné činnosti, např. šíření dětské pornografie nebo propagace závadných ideologií. Zatímco za použití „běžných“ prostředků by nebylo složité dobrat se osoby odpovědné za takové jednání, v internetovém prostředí se např. na porušování autorských práv svým způsobem podílí už provider, který poskytuje připojení k internetu, poskytovatel webhostingu nebo provozovatel portálu, který poskytuje mailové schránky nebo umožňuje zveřejnění textu nebo upload či download audio nebo audiovizuálních souborů.
Je zřejmé, že pokud bychom všechny uvedené subjekty udělali spoluodpovědné z porušování autorských práv či spolupachatele trestných činů, internetová komunikace by se dříve nebo později zhroutila. Jak ukáže následující případ, šlo zpočátku o situaci pro právníky těžko uchopitelnou.
Případ CompuServe
Německá dceřiná společnost americké CompuServe Inc. působila v polovině devadesátých let jako jeden z předních poskytovatelů připojení k internetu. Německá dcera zprostředkovávala mj. přístup i k serverům mateřské společnosti. Už v roce 1995 německé orgány činné v trestním řízení zahájily řízení kvůli šíření pornografie, což je v SRN trestný čin tehdy, jde-li o dětskou pornografii popř. o pornografii s násilnými prvky nebo o styk se zvířaty. Státní zastupitelství podezíralo CompuServe z toho, že se podílí na tomto šíření. Mj. i na základě domovní prohlídky v sídle německé CompuServe zjistilo státní zastupitelství, že na serverech americké matky jsou provozovány portály, na kterých se skutečně zmíněná mj. i uvedená „závadná“ pornografie nachází; zastupitelství předalo seznam více než 200 portálů, které shledávalo závadnými. Na základě těchto zjištění vyzval jednatel německé CompuServe mateřskou společnost, aby uvedená fóra odpojila; pět portálů odpojeno bylo, jinak ovšem americká matka odpojení ostatních portálů odmítla a začala pouze bezplatně nabízet software, který chránil před přístupem nepovolaných osob (zejména dětí).
V roce 1996 bylo zjištěno, že prostřednictvím připojení německé CompuServe byl možný na serverech americké matky přístup k 13 článkům s pornografickou tematikou a fotografiemi, zejména dětskou pornografií. Obžalovala proto jednatele německé CompuServe jako spolupachatele úmyslného šíření pornografie a soud první instance jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce dvou let nepodmíněně. Tento rozsudek se setkal s velkou kritikou a vyvolal dokonce i diskuse o tom, nakolik je vhodné v tomto oboru v SRN vůbec podnikat. Jednatel dceřiné společnosti nemohl fakticky ovlivňovat rozhodování mateřské společnosti, především však německý zákon z poloviny roku 1997 o službách v telekomunikacích (TDG) uváděl, že provozovatel služeb odpovídá za cizí obsah pouze tehdy, kdy o něm prokazatelně věděl a kdy bylo technicky nebo jinak možné, aby jeho šíření zabránil.
Odvolací soud na konci roku 1999 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a neshledal jednatele vinným vůbec. Odůvodnil to oběma shora uvedenými argumenty, neboť jednatel činil aktivní kroky vůči mateřské společnosti a požadoval zablokování či odpojení závadných portálů – nemohlo tedy jít o úmysl. Zejména však není trestného činu, když chybí samotná protiprávnost. Pokud TDG omezuje odpovědnost za cizí obsah, pak nelze v trestním řízení takovou odpovědnost rozšiřovat.
Směrnice 2000/31/ES
Německá právní úprava byla jedna z prvních, která se odpovědností za cizí obsah zabývala. Legislativa většiny zemí EU však tuto problematiku v devadesátých letech vůbec neřešila. Evropská Směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodu (dále jen „směrnice“) proto přinesla základní principy týkající se mj. odpovědnosti za cizí obsah na internetu. Jak uvádí preambule, bylo zapotřebí dosáhnout toho, aby evropští spotřebitelé i provozovatelé služeb mohli plně, bez ohledu na hranice, využívat elektronický obchod jako prostředek k rozvoji informační společnosti.
Vedle toho upravila směrnice problematiku spamu, byť nechala jednotlivým zemím k volné úvaze, jak přísnou regulaci zvolí (ČR se přiklonila k té přísnější). Směrnice rovněž ukládá členským státům povinnost, aby jejich právní řády umožňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou (přičemž definuje výčet výjimek).
Zákon o některých službách informační společnosti
Směrnici 2000/31/ES o elektronickém obchodu implementovali čeští zákonodárci do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti (dále jen „zákon“) – do té doby se zmíněnou problematikou česká legislativa vůbec nezabývala!! Principem úpravy odpovědnosti poskytovatelů tzv. zprostředkovatelských služeb je jejich privilegované postavení, které vychází ze skutečnosti, že ačkoliv může prostřednictvím jimi nabízených služeb docházet k rozšiřování nelegálního obsahu či sdělení, není fakticky možné, aby sledovali činnost každého uživatele.
Zákon upravuje jednak odpovědnost poskytovatelů, kteří umožňují přenos informací (§ 3 zákona) a jednak odpovědnost poskytovatelů, kteří umožňují ukládání informací jednotlivým uživatelům (§ 5). Tito jsou zákonem zproštěni odpovědnosti za obsah přenášených popř. uložených informací, ne však zcela.
Odpovědnost accessproviderů
Dle ust. § 3 zákona poskytovatelé služeb spočívajících v přenosu informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím internetu, popř. poskytovatelé zprostředkovávající takové služby odpovídají za obsah přenášených informací, jen pokud
a) přenos sám iniciuje,
b) zvolí uživatele přenášené informace, nebo
c) zvolí nebo změní obsah přenášené informace.
Zákon zároveň výslovně uvádí (§ 6), že poskytovatelé nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.
Lze říci, že zákon omezuje odpovědnost providerů skutečně pouze na případy, kdy se nějakým způsobem aktivně podílejí na obsahu, popř. na jeho přenosu. Při své běžné činnosti však jsou v podstatě odpovědnosti zproštěni. Samozřejmě, že s ohledem na obecnou povinnost předcházet hrozícím škodám jsou i provideři povinni konat v těch případech, kdy se o protiprávním obsahu dovědí.
Odpovědnost poskytovatelů umožňujících ukládání informací
Mezi služby těchto poskytovatelů nepatří jen klasický hosting, ale rovněž provozování portálů, na kterých je možno chatovat, vkládat příspěvky či komentáře nebo provozování e-aukcí, kteří umožňují uživatelům „vystavit“ zboží jako např. e-Bay nebo české Aukro. Tyto služby jsou zpravidla poskytovány automatizovaně a jejich poskytovatelé nemohou dost dobře sledovat každý diskusní příspěvek nebo ověřit každý jeden kus nabízeného zboží. Přitom může jít o propagaci nacismu prostřednictvím diskusního příspěvku nebo mohou být nabízeny plagiáty značkového zboží popř. nelegální software.
Privilegium poskytovatelů vylučující jejich odpovědnost není bezbřehé. Poskytovatel, který umožňuje ukládání informací, je odpovědný za jejich obsah,
a) mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo
b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.
I zde platí ust. § 6 zákona, podle kterého poskytovatelé uvedených služeb nejsou povinni provádět průběžný dohled ani aktivně vyhledávat protiprávní obsah. Privilegované postavení platí pouze u cizího obsahu, nikoliv pro obsah, na němž se poskytovatel sám podílel nebo s nímž se zřetelně ztotožnil.
Zákon u poskytovatelů, kteří umožňují uživatelům ukládání informací, vylučuje jejich odpovědnost méně přesvědčivě a používá přitom řadu neurčitých právních pojmů (vzhledem k okolnostem a povaze; lze požadovat). Může dojít k řadě případů, které jsou hraniční. Dále si uvedeme několik z nich.
Případ Rolex
Tento případ byl podrobněji rozebrán na těchto stránkách v článku Odpovědnost provozovatele e-aukcí, na který proto odkazuji.
Případy provozovatelů internetových fór
Zatímco v ČR zatím nebyl publikován žádný judikát k této problematice, v SRN už proběhla řada případů a nutno říci, že soudy jsou v této věci nejednotné. Zpravidla jde o případy, kdy se nějaká fyzická osoba nebo podnikatelé domáhají odstranění tvrzení obsažených v diskusních příspěvcích, kterými se cítí být poškozeni na osobnostních právech a dobrém jménu. Mnozí účastníci nejdou daleko pro ostrá slova týkající se firem nebo osob na stránkách zmíněných, zůstávají přitom v anonymitě a nelze je tak efektivně zažalovat.
V jednom takovém případě se na stránkách www.teltarif.de (které se týkají mobilních telefonů a rad a informací s nimi souvisejících) vyjadřovali dva návštěvníci ve svých příspěvcích k mobilnímu operátorovi a kritizovali záležitost týkající se nedostatku mobilních telefonů a potížím se získáním dokumentace k nim. Zmíněná společnost požadovala posléze též soudní cestou po provozovateli odstranění uvedených příspěvků, jejichž obsah nezpochybňovala. Soud ovšem žalobu zamítnul s poukazem na to, že příspěvky jsou chráněny skrze ústavně zaručenou svobodu projevu; z jejich povahy a obsahu přitom nevyplývá, že by se autoři snažili prvotně poškodit operátora. Soud rovněž poukázal na privilegované postavení provozovatele uvedených stránek s ohledem na principy, které jsou uvedeny též v § 3 a 5 českého zákona. Žalobce tak neuspěl a musel uhradit provozovateli veškeré soudní výlohy.
V podstatě podobným je případ, kdy se na stránkách nakladatelství heise.de objevil článek věnovaný jistému provozovateli internetového připojení, kdy při instalaci jeho dialeru byl klientům instalován trojský kůň, a to za účelem sběru internetových domén klientů – jakmile se doména stala (byť i omylem) volnou, hned si ji registroval. Na uvedených stránkách se v diskusi k článku objevily výzvy a dokonce i odkaz na manuál určený k tomu, aby prostřednictvím opakované a soustředěné činnosti stovek internetových uživatelů došlo k přetížení serveru zmíněného providera. Ačkoliv nakladatelství odstranilo uvedené diskusní příspěvky, domáhal se provider soudní cestou toho, aby byla nakladatelství uložena předběžným opatřením i do budoucna povinnost nedopustit zveřejnění diskusních příspěvků, které jakkoli vyzývají či nabádají k blokaci žalobce. S námitkou, že to by znamenalo proaktivní kontrolu všech příspěvků (kterých je na uvedených stránkách až 200.000 měsíčně), se soud vypořádal svérázným konstatováním, že to prostě bude muset zajistit.
Jak je vidět, tak ve velmi obdobných případech mohou soudy dospět k různým závěrům, druhý jmenovaný případ však stále probíhá a možná bude mít dohru i u Spolkového soudu.
Spolkový soud zase v jiném případě dovodil, že poškozená osoba má možnost domáhat se na provozovateli diskusních fór odstranění článků nebo příspěvků i tehdy, když je jejich autor znám a kdy by se mohl poškozený domáhat svých práv přímo vůči této osobě. Spolkový soud proto uznal odpovědným provozovatele internetového fóra, který neodstranil příspěvek, ačkoliv si byl vědom jeho protiprávního obsahu. Námitka, že se poškozený mohl domáhat svých práv přímo na autorovi, tak neuspěla.
Závěr
Uvedená rozhodnutí tvoří zlomek podobných a diskutovaných rozhodnutí německých soudů, přitom v celé EU probíhá obdobných sporů mnohem více. Je zřejmé, že bude ještě chvíli trvat, než se soudy vypořádají zejména s problematikou odpovědnosti za obsah informací ukládaných a zpřístupňovaných prostřednictvím internetu. V oblasti duševního vlastnictví často vzniká tření mezi oprávněnými zájmy autorů nebo majitelů průmyslových práv a zájmem na volný pohyb zboží a služeb. Nejen soudní orgány, ale také jednotliví poskytovatelé budou muset při výkladu uvedené problematiky pečlivě vážit jednotlivé zájmy, aby nedošlo k nepřiměřeným zásahům do služeb informační společnosti ani bezdůvodnému poškozování práv třetích osob.
Autor: Petr Otevřel
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, obchodním a autorským právem. Je členem Právního klubu Sdružení pro informační společnost (SPIS), České společnosti pro systémovou integraci a je zapsán v Národním registru poradců agentury CZECHINVEST.
Kategorie
Naše služby
Naše infoportály
Kniha Softwarové právo
