Advokátní kancelář Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři - specialisté na problematiku IT práva

ESD - jsou poskytovatelé služeb na internetu povinni uvádět své telefonní číslo?

Autor: Mgr. Petr Mališ | Vloženo: 3. 2. 2009 12:45 | Přečteno: 3029X

Evropský soudní dvůr nedávno upřesnil výklad čl. 5 Směrnice č. 2000/31/ES o ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (Směrnice o elektronickém obchodu).

Směrnice o elektronickém obchodu a národní právní úpravy

Tato směrnice stanoví mimo jiné zásady poskytování služeb „informační společnosti“ (t.j. v nejčastějším případě poskytování služeb na internetu), přičemž všem poskytovatelům těchto služeb stanoví v článku č. 5 povinnost umožnit příjemcům služby a orgánům snadný, přímý a trvalý přístup k některým taxativně vyjmenovaným informacím, mezi nimi k informacím o jménu poskytovatele služeb, zeměpisné adrese, na níž je poskytovatel služeb usazen, údajích o zápise poskytovatele v obchodním nebo obdobném veřejném rejstříku včetně identifikačního čísla, nebo o údajích, umožňujících rychlé navázání kontaktu s poskytovatelem služeb a přímou a účinnou komunikaci s ním, včetně adresy jeho elektronické pošty.

            Základním smyslem tohoto ustanovení je možnost přímého kontaktu zákazníka s poskytovatelem služby (např. provozovatelem e-shopu).  Dle základních zásad práva Evropských společenství jsou členské státy povinny promítnout Směrnice do své národní legislativy. Znění uvedené části Směrnice o elektronickém obchodu bylo do českého práva transponováno přímo do občanského zákoníku, konkrétně do ust. § 53 odst. 4, který stanoví informace, které musí být spotřebiteli sděleny s dostatečným předstihem ještě před uzavřením spotřebitelské smlouvy. Dle tohoto ustanovení musí být spotřebitel seznámen mj. s obchodní firmou nebo jménem a příjmením a identifikačním číslem dodavatele, sídlem právnické osoby a bydlištěm v případě fyzické osoby, údajem o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktními údaji, zejména poštovní adresou pro doručování, telefonním číslem, případně adresou pro doručování elektronické pošty. Toto ustanovení je formulováno jako demonstrativní výčet, přičemž z jeho doslovného výkladu vyplývá, že podmínkou je poskytnutí kontaktních údajů - jakých, to je víceméně ponecháno na samotném dodavateli, doručovací adresa a telefonní číslo by se nicméně v kontaktních údajích nacházet měly (není použita spojka „nebo“).

            Obdobnou úpravu samozřejmě převzaly i relevantní zákony v dalších členských zemích EU. Obsahově stejné znění jako Směrnice o elektronickém obchodu má i německý zákon ze dne 26. února 2007, tzv. Telemediendienst, nebo francouzský zákon ze dne 22. června 2004. Úpravy se v jednotlivých zemích v detailech liší, nicméně základním smyslem Směrnice, který tedy musí najít odraz v národních právních předpisech, je možnost rychlého a jednoduchého navázání kontaktu potenciálního spotřebitele s poskytovatelem služby na internetu, a přímé komunikace s poskytovatelem.

           

            Německá kauza

V Německu vznikl v souvislosti s kontaktními údaji spor mezi asociací na ochranu spotřebitele na straně jedné, a pojišťovnou, zajišťující pojištění motorových vozidel a vyvíjející svou činnost výhradně na internetu, na straně druhé. Množství klientů pojišťovny mělo ještě před uzavřením smlouvy potřebu kontaktovat pojišťovnu telefonicky, a upřesnit si informace, uvedené v nabídce. Na druhou stranu však chtěli zachovat formu sjednání pojištění on-line, protože to bylo finančně výhodnější. Údaje, které v rámci své nabídky pojišťovna zveřejňovala, byly v souladu s německým zákonem Telemediendienst - ten zveřejnění telefonického kontaktu nevyžaduje. Pojišťovna měla dokonce nad rámec zákonných požadavků na svých stránkách k dispozici on-line formulář, pomocí něhož mohli zájemci vznášet své dotazy, přičemž odpovědi jim byly zasílány e-mailem.

            Dle asociace na ochranu spotřebitele pouze telefonický kontakt umožňuje přímou komunikaci mezi poskytovatelem a spotřebitelem, narozdíl od on-line formuláře, který je z tohoto pohledu nedostatečný. Soud prvního stupně tento argument asociace na ochranu spotřebitelů akceptoval, a nařídil pojišťovně telefonický kontakt v rámci své nabídky uveřejnit. Odvolací soud však toto rozhodnutí zrušil s tím, že komunikaci pomocí formuláře lze považovat za dostatečně přímou, když navíc průměrná doba prodlevy odpovědí pojišťovny činila pouze 30 až 60 min.

K této kauze podal své stanovisko ESD, který tím upřesnil výklad uvedeného čl. 5 Směrnice o elektronickém obchodu. ESD vyšel z několika předpokladů:

-          z textu článku 5 Směrnice vyplývá, že komunitární zákonodárce neměl v úmyslu omezit způsoby komunikace mezi poskytovatelem služby a spotřebitelem pouze na elektronickou poštu

-          zákonodárce stejně tak neměl v úmyslu izolovat elektronický obchod od zbytku vnitřního trhu. Spotřebitel se může ocitnout v situaci, kdy nemá přístup k internetu, a i v této situaci by měl mít možnost kontaktovat poskytovatele jinou než elektronickou formou, aby nebyl z trhu vyloučen

-          Směrnice je ovládána principem ochrany spotřebitele ve všech fázích jeho kontaktů s poskytovatelem

-          pokud je ve Směrnici zmiňována „přímá“ komunikace, myslí se tím jedině komunikace bez prostředníka

-          přímá komunikace může být umožněna rovněž, ale nikoliv výhradně, formou poskytnutí telefonního čísla

-          on-line formulář umožňuje komunikaci bez prostředníka, ale nemůže být použita bez přístupu k internetu

 

Závěry ESD

Z těchto předpokladů soud vyvozuje, že spotřebiteli musí být už před uzavřením smlouvy dána možnost kontaktovat poskytovatele i jinými než elektronickými prostředky komunikace, přičemž jedním z těchto prostředků je i telefon. Spotřebiteli může být dána i možnost použití elektronického formuláře, avšak s výjimkou situací, kdy se spotřebitel po provedení prvotního kontaktu elektronickou formou ocitne bez přístupu k internetu, a požádá poskytovatele služby o kontakt jinou než elektronickou formou.

Přístup „vše pouze elektronicky“ může být dle závěru ESD za určitých okolností brzdou rozvoje vnitřního trhu. Poskytovatel služby na internetu se nemůže omezovat pouze na uvedení e-mailové adresy, ale jsou mu dány následující možnosti:

- kombinace elektronické adresy, on-line formuláře a jiného přímého off-line prostředku

- kombinace elektronické adresy a telefonního čísla

- kombinace elektronické adresy a jiného přímého off-line prostředku

 

            Pokud bychom měli zasadit německý případ do kontextu českého občanského zákoníku, dle ust. § 54 se zmiňovaný § 53 odst. 4, obsahující výčet kontaktních informací, nepoužije na smlouvy o finančních službách, sjednávané na dálku - mezi tyto smlouvy patří i pojistná smlouva. Na informace, poskytované v souvislosti s těmito službami, se vztahuje zvláštní ustanovení § 54b odst. 1 a 2. Tato ustanovení však ani demonstrativně telefonický kontakt nevyjmenovávají. Ačkoliv u standardních spotřebitelských smluv, sjednávaných na dálku, můžeme dospět k závěru, že dle ust. § 53 odst. 4 by telefonický kontakt čeští poskytovatelé uvádět měli, nelze tento závěr učinit v případě smluv o finančních službách, uzavíraných na dálku, na něž se toto ustanovení nevztahuje. Minimálně těchto smluv se tedy stanovisko ESD úzce dotýká.

 

 

Autor: Petr Mališ

Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři v.o.s., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami (vedoucí sekce www.trademarks.cz) a rovněž obchodním a pracovním právem.